Budou mít lékaři plošný přístup k laboratorním výsledkům? Digitalizace zdravotnictví! (2024)

Při diskusích o nutných změnách českého zdravotnictví se protínají různé, leckdy protichůdné názory. Na nutnosti digitalizace se ale shodnou snad všichni. Jednotná a sdílená elektronická dokumentace je z mnoha důvodů, i legislativních, zatím v nedohlednu. Dílčím a možná relativně snadno dosažitelným krokem je ale plošný přístup lékařů k výsledkům laboratorních vyšetření, která pacient podstoupil, ať už byla indikována kdekoli.

Zainteresovaných odborníků se proto ptáme: Co tomu zatím brání a jak by se daly tyto překážky překonat?

MUDr. Cyril Mucha

Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, místopředseda pro digitalizaci a IT

Jednoduchý a zejména rychlý přístup ke komplementu by nepochybně ušetřil mnoho času, prostředků a ochránil by pacienty před často zbytečně multiplikovanými vyšetřeními. Důvodů, proč se nedaří zajistit univerzální přístup k výsledkům pacienta, je několik:

– nedobrá historická zkušenost, resp. obava z „velkého bratra“ při kumulaci příliš mnoha intimních dat na jednom místě,

– obava zdravotníků/pacientů ze zneužití dat,

– obava zdravotníků z další nadměrné eAdministrativy,

– neschopnost státu prosadit jednoznačné identifikátory jednotlivých vyšetření,

– bohužel i možná obava části induktorů, resp. zhotovitelů komplementu z větší průhlednosti, a tedy zmenšení objemu péče.

A co by pomohlo? Jistě dobrá komunikace stát–zdravotník, vždy je lepší stavět od počátku spíše na potřebách zdravotníků/pacientů než na ideách IT expertů, programátorů a úředníků. A v minulosti se také spíše osvědčil více med než bič (alespoň dočasně).

Bc. Petr Foltýn,

ředitel Národního centra elektronického zdravotnictvíMZ ČR

Proces přístupu k tomuto typu vyšetření má několik nepodkročitelných podmínek a velmi souvisí s celkovým procesem elektronizace. Laboratorní vyšetření je podmíněno vydáním žádanky – tu vystavuje vždy lékař. Následně laboratoř své výsledky vydává buď jemu – na vyžádání, nebo přímo pacientovi. To, aby se z výsledku stal elektronický dokument, který bude k dispozici kterémukoli lékaři, předpokládá každopádně souhlas pacienta s tím, že do této zdravotnické dokumentace bude mít lékař právo nahlédnout, a zároveň by měl být tento výsledek ve formátu, který bude schopen kterýkoli lékař zobrazit a správně interpretovat.

Proto není v podstatě významný rozdíl, zda se bude jednat o výsledek z laboratorního vyšetření, nebo např. ze zobrazovacího komplementu (MR, CT apod.). Základní podmínkou je standardizace zdravotnické dokumentace, která právě v případě laboratorního vyšetření je nyní v procesu validace – výchozí podklad struktury (jako druhý po propouštěcí zprávě byl prezentován na poslední konferenci k elektronizaci IKEM v červnu 2024). V další fázi je nutno samozřejmě zajistit mechanismus výměnné sítě tak, aby se dokumentace (data) sdílela bezpečně a byla dostupná komukoli, kdo k nim bude mít práva přístupu. Podstatné ale je, že elektronická cesta, která by umožňovala univerzální přístup, je skutečně podmíněna tím, že daný pacient musí dát souhlas k zobrazení (kromě jeho registrovaného lékaře). Resp. máme skutečně cílené dotazy z řad pacientů, zda bude existovat možnost univerzálního zákazu přístupu ke své dokumentaci.

Tím se tedy úvaha na téma nějakého sdíleného úložiště laboratorních výsledků velmi komplikuje a celý proces je tím spojen s celkovým procesem elektronizace – a té tzv. interoperability, na které pracujeme. Veškerá zdravotnická dokumentace, která bude určena ke sdílení – v první fázi čtyři dokumenty (laboratoře, zobrazovací vyšetření, propouštěcí zpráva a pacientský souhrn), bude dostupná pacientovi prostřednictvím portálu pacienta a tam také automaticky i jeho ošetřujícímu lékaři. Pokud dá pacient souhlas, potom následně i kterémukoli lékaři, který se do portálu – s právy lékaře – následně přihlásí. Lékaři ve svých systémech (programech na PC) budou mít k této dokumentaci také přístup, pokud to daný program bude umožňovat – to ale bude zaručeně součástí aktualizace těchto aplikací.

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA,

přednosta Ústavu lékařské biochemie a diagnostiky 1. LF UK a VFN

Sdílení zdravotníchdat o pacientovi je potřebné z hlediska poskytování zdravotnípéče, včetně dat laboratorních. Laboratorní data můžeme rozdělit z hlediska potřebnosti sdílení do několika kategorií: data trvalá po celý život – např. genetická, data, která mají dlouhodobou platnost – např. koncentrace protilátek, ale i glykovaný hemoglobin, a pak data, která nemá smysl sdílet, neboť se mohou měnit během několika minut, hodin či dní. Pro sdílení laboratorních dat platí stejné podmínky jako pro ostatní data. Je nutné sjednotit rozhraní a přenos dat mezi systémy a také mít jednotný „počítačový jazyk“, aby si systémy rozuměly. Bohužel o sjednocování se desetiletí hovoří, ale zatím není na celostátní úrovni. Existují regiony, kde sdílení dat vzájemně je na dobré úrovni, takže když se chce, jde to!

MUDr. Pavel Vepřek,

Zdravotnictví 2030+

Brání tomu obecná neochota dostávat věci ze stolu a zbavit se problému jednou provždy. V prostředí závislém na dotacích není cílem problém vyřešit, ale naopak jej udržet v dobré kondici, aby bylo stále na co čerpat. Zatím všechny možná v počátku dobře míněné kroky ztroskotaly na protichůdných zájmech skupin bojujících o zrno a lobbingu skupiny lékařů, která digitalizaci vnímá jako své ohrožení. Samozřejmě, že až poté, kdy se vyčerpaly přidělené prostředky. Takže si teď můžeme povídat o tom, jak by bylo fajn, kdybychom umožnili tak samozřejmou věc, jako je zpřístupnění všech laboratorních výsledků pacientů jejich ošetřujícím lékařům, ale dopadne to jako vždycky. Nejúčinnější obranou proti digitalizaci je vzývání dobrovolnosti, pokud u toho zůstaneme, tak nám není pomoci. V Izraeli nejprve reformou v roce 2005 odřízli politiky od přímého zasahování do zdravotnictvía od roku 2014 zavedli celostátní sdílení zdravotnických informací o pacientech spravované zdravotnímipojišťovnami. Zdravotnípojišťovnyměly své informační systémy, takže bylo na čem stavět, a je celkem logické, že zdravotnípojišťovnymají zájem jak na efektivitě poskytování zdravotnípéče, tak na nízkých pořizovacích a provozních nákladech informačních systémů. O dobrovolnosti zapojení lékařů ani slovo, jen má občan Izraele možnost sdílení svých informací zablokovat. Udělalo jich to zatím, pokud vím, jen pár desítek. A tak je dnes izraelské zdravotnictvío mnoho koňských délek před námi jak v kvalitě, tak v efektivitě poskytovaných služeb. Takže tak.

Bc. Vladimír Kothera, MBA,

Asociace laboratoří QualityLab, z. s.

Sdílení zdravotních informací zcela jednoznačně může napomoci zefektivňovat poskytování zdravotní péče a zejména zvyšovat šanci na komplexnější léčbu pro pacienty. Stejně by tomu samozřejmě bylo i při sdílení laboratorních výsledků pro jednotlivé poskytovatele zdravotních služeb. Řešení, jak toho dosáhnout, není nicméně jednoduché, má svůj ekonomický, technologický a bezpečnostní rozměr. V tomto smyslu není zásadně odlišné od řešení problematiky sdílení a vedení elektronické dokumentace.

Digitalizace zdravotnictvínicméně potřebuje komplexní řešení. Pokud bychom postupovali realizací řešení pro dílčí oblasti poskytované péče, bude vše velmi komplikované a také drahé. Ve finále by pak bylo problematické tyto jednotlivé oblasti propojovat, digitalizace zdravotnictvíby nebylo dosaženo, naopak by to pravděpodobně působilo proti dosažení celkové digitalizace ve zdravotnictví. Pokud bychom zvolili toto řešení, a tedy postupovali sdílením informací pouze v dílčích oblastech, bude tento přístup mít vždy spoustu oprávněných odpůrců, jejichž motivace budou zcela logické. Jen pro ilustraci, naše asociace QualityLab se již tři roky marně snaží prosadit elektronické žádanky, to ukazuje, jak je české zdravotnictvíke změnám rigidní.

MUDr. Igor Karen,

Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, místopředseda pro profesní záležitosti

Alfou a omegou je konečné schválení a implementace nařízení EU o evropském prostoru pro zdravotní údaje (European Health Data Space – EHDS) a jeho zavedení do praxe. Evropský parlament formálně přijal toto nařízení na svém zasedání 26. 5. 2024. Aby nařízení začalo finálně platit, musí být nyní schváleno Radou (ministrů zdravotnictví) EU a poté vstoupí v platnost 20 dní po jeho zveřejnění v Úředním věstníku EU. To je legislativní dimenze. Ale mnohem důležitější je oblast praktické realizace.

Další otázkou je funkčnost tzv. Národního kontaktního místa pro elektronické zdravotnictvía jeho schopnost sdílet tzv. pacientské souhrny (včetně laboratorních výsledků) do zahraničí. Ve skutečnosti je k produkci těchto souhrnů připojeno pouze pár velkých nemocnic.

Jedním z největších problémů je právě samotný formát pacientského souhrnu, který je dost odlišný od způsobu vedení současné pacientské dokumentace ve většině nemocničních i ambulantních informačních systémů v ČR.

Jde i o to, aby do projektu MyHealth@EU pro mezistátní sdílení pacientských dat při poskytování zdravotní péče bylo zapojeno maximum členských států EU. Dále zde existují technické bariéry přeshraničního sdílení zdravotních dat – právní povahy, datového charakteru či problematiky infrastruktury.

Jde i o sladění sdílení dat s nařízením GDPR, tedy ochranou osobních údajů. Obávám se, že nikde zatím nezaznělo, jak a kdo bude chránit a zabezpečovat data, která by byla sdílená, a co nastane, když dojde k jejich ztrátě či odcizení. Každý týden zaznívají varování o kyberútocích, tyto citlivé informace by měly být chráněny u všech, kdo s nimi pracují, a v rámci jejich sdílení vyvstává mnoho otazníků, které nejsou jasně ošetřeny a vysvětleny. Dělá to na mě dojem paralely původního projektu IZIP, ale ve větším měřítku, co jsme již jednou v minulosti odmítli, právě i kvůli rizikovosti nezabezpečení dat a dalších pochybných věcí.

MUDr. Martin Dudek,

všeobecný praktický lékař

Na sdílení zdravotních informací je potřeba se podívat dvěma způsoby. První, kdy bude někde centrálně uložen zdravotní záznam a lékaři k němu budou mít nějak řízený přístup, je z hlediska bezpečnosti rizikový, oprávněně vzbudí nedůvěru pacientů a nebude fungovat. Tento systém by musel být velmi robustní a také velmi drahý. Druhý způsob již známe, a to je posílání zpráv včetně laboratorních výsledků mezi lékaři. Tento systém je možné provozovat levně a je mnohem bezpečnější, protože data nejsou nikde ukládána, jsou posílána přímo do konkrétního zdravotnického zařízení. Proto by zcela stačilo, kdyby se tento (již existující) systém rozšířil plošně a lékaři i laboratoře by posílali výsledky a zprávy praktickým lékařům přímo. Problém tohoto systému je ten, že nepřináší příležitost utratit miliardy za robustní systém a odklonit část peněz do soukromých rukou, proto o něj není zájem a místo toho se vymýšlejí složité koncepty, které pak logicky vzbuzují nedůvěru. Co by však problém vyřešilo nejlevněji a nejefektivněji, je, kdyby byli pacienti přímo finančně motivováni tyto informace sdílet – tj. spoluúčast na všech úkonech a vyšetřeních.

MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Máte pravdu v tom, že na rozdíl např. od propouštěcích zpráv není u výsledků laboratorních vyšetření jistě už žádný problém se strukturou jejich zápisu, tj. že by mohly být už jednodušeji dostupné každému lékaři, který je potřebuje v rámci péče o pacienta znát. Podle mého názoru ale nemůže jít o plošný volný přístup, ale předávání, při němž bude kvalitně kontrolováno, kdo a kdy si o příslušná data požádal, případně proč tak učinil.

Takováto kontrola ale vyžaduje systém zabezpečených, dlouhodobě spolehlivých a pro poskytovatele bezplatných elektronických cest pro tento typ komunikace, což v současné době neexistuje.

A možná to je ta hlavní překážka. Tedy možná, protože MZ jistě od EU dostalo dost peněz, aby takový režim spustilo.

Ing. Karolína Pešková,

primářka Diagnostických laboratoří dědičných poruch metabolismu, Klinika pediatrie a dědičných poruch metabolismu VFN

Digitalizaci zdravotnictvívnímám jako zásadní, a to především z důvodů nastavení jednoznačné, zabezpečené, a tím snad bezproblémové komunikace mezi lékaři a laboratořemi a pacienty, resp. u našich dětských pacientů mezi jejich zákonnými zástupci, tedy rodiči.

Konkrétně uvedu příklad u novorozeneckého laboratorního screeningu. Na novorozenecké screeningové kartičce by byl uveden jednoznačný identifikátor novorozence vygenerovaný a přiřazený dítěti ihned po porodu, jelikož rodné číslo novorozence není v čase odběru novorozenecké kartičky ještě k dispozici. Po provedení vyšetření by tak díky této jednoznačné identifikaci mohly být výsledky screeningu zabezpečeně automaticky odeslány přímo nejen praktickému lékaři novorozence, ale také jeho rodičům. A všichni by měli informaci o tom, že novorozenecký laboratorní screening byl proveden a s jakým výsledkem. V současné době úzce spolupracujeme s ÚZIS a hledáme způsoby a cesty, jak tento problém vyřešit, a především postupně realizovat.

Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Možná hned na počátku prokážu svoji nekompetentnost, ale budiž. Nejsem velkým zastáncem digitalizace a rozhodně ne ve formě, jakou do našich životů proniká. Přibývá administrativa, vyplňují se nové formuláře, sleduje se a hodnotí spousta nesmyslů (protože to elektronizace umožňuje), aniž by se někdo staral, co se s výstupy stalo… On stačí obyčejný eRecept. Skvělý nástroj, ale když vám v jednom týdnu pošle pacient čtyřikrát žádost o lék, na který si zrovna vzpomněl… Pak je ale oblast, kde lze digitalizací přispět ke zlepšení (nebo minimálně urychlení) zdravotnípéče, navíc s výraznou ekonomickou úsporou. Touto oblastí je právě diskutované sdílení výsledků laboratorních vyšetření. Po pravdě řečeno, jen těžko hledat racionální argument, proč není možné. Samozřejmě lze argumentovat například ochranou osobních dat, ale tento problém by se jistě dal vyřešit podobně, jako je to v případě nahlížení do lékového záznamu.

Reálným problémem každodenního života je to, že mnozí z nás jsou zvyklí „věřit“ jen své laboratoři a pracovat jen s vlastními výsledky. Je to jistě absurdní v době akreditovaných laboratoří, často vybavených stejnými automatickými analyzátory, nicméně se s touto situací běžně setkáváme. Někdy je požadován výsledek vyšetření plátcem a odkaz na vyšetření na předchozím pracovišti nemusí být dostatečný, jakkoli je to nesmyslné.

Největší problém je ale vlastní realizace, která vyžaduje velmi silnou podporu ze strany IT. Ta je samozřejmě ekonomicky náročná a končíme jako i v jiných případech u limitů rozpočtu.

Dalším, ale jistě překonatelným problémem je to, že se setkává a musí spolupracovat soukromý a státní sektor. Při dobré vůli je to ale překážka překonatelná, i když ekonomikamusí být rovněž vyřešena jako jedna z priorit.

V každém případě je pozitivním faktem to, že se o problematice sdílení výsledků hovoří a jedná na prakticky všech úrovních. Dříve nebo později k realizaci komplexního propojení laboratoří a klinických pracovišť dojde. Jen je škoda, že to trvá příliš dlouho, když celý systém mohl být již dlouhou dobu funkční.

Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc.,

přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. LF UK

Digitalizace ve zdravotnictvíje klíčovým krokem ke zlepšení péče o pacienty, efektivnějšímu i ekonomičtějšímu fungování zdravotníhosystému. V širších souvislostech digitalizace státní správy sledujeme i naplňování ambicí eGovernmentu, profesně jsme konfrontováni s naplňováním principů eHealth, máme ambici být součástí Evropského prostoru pro zdravotnídata, Národní centrum pro elektronizaci zdravotnictvívěnuje úsilí řadě projektů, včetně těch, které jsou financovány nemalými evropskými prostředky cestou NPO.

Nicméně, plošný přístup lékařů k výsledkům laboratorních vyšetření, která pacient podstoupil, vázne, a navíc by jednoznačně měl být provázen i řešením přístupu k dalším zdravotnímdatům. Sdílení citlivých údajů podléhajících ochraně GDPR vyžadují silná zabezpečení, jasně definované právní rámce a opatření kybernetické bezpečnosti, ale jsou pouhou technikálií, s kterou i v případě využití zdravotníchdat například pro vědecké účely umíme pracovat. Zajištění vysoké úrovně kybernetické bezpečnosti je kritickým aspektem pro důvěru ve sdílení dat. Větším problémem je regulace sdílení zdravotnídokumentace napříč různými poskytovateli zdravotnípéče. Například projekt Vitakarta OZP se týká jen laboratoří Synlab a Spadia a „vede“ k pacientovi, nikoli k ošetřujícímu lékaři. Různí poskytovatelé zdravotnípéče používají různé, vzájemně nekompatibilní informační systémy a vývoj a implementace jejich interoperability je jak věc nákladů (jistě atraktivních i pro potenciální dodavatele), tak i vůle, relevantních kompetencí a silné konstruktivní aliance.

Profesní odborné a technické standardy laboratorní medicíny v naší republice jsou na vysoké úrovni. Překonání odporu ke změnám a překážek v definici systémového řešení na národní úrovni ovšem vyžaduje politicky katalyzovanou spolupráci mezi státem, zdravotnímipojišťovnami, poskytovateli zdravotnípéče a IT sektorem. U vědomí objektivních – a sem tam i subjektivních – překážek.

Ing. Ladislav Friedrich, CSc.,

prezident Svazu zdravotníchpojišťovenČR

Podle mého názoru brání racionálnímu postupu nesprávně nastavené priority. Těmi nemůže být co nejrychlejší a bezproblémové čerpání evropských dotaci, ale to, zda a jak to přispěje ke kvalitě a nákladové efektivitě léčby. Musí být tedy od počátku jasné, od kdy a za jakých podmínek bude povinná elektronická žádanka pro všechny lékaře a stejně tak povinná elektronická zpětná zpráva pro lékaře, který si vyšetření nebo ošetření či laboratoř vyžádal. Oba tyto dokumenty musejí být rovněž online k dispozici pro včasnou revizní kontrolu ze strany pojišťovny. Určitě by bylo možné v první etapě takto řešit jen některé typy žádanek, např. o laboratorní vyšetření. Od plošného a povinného zavedení použití elektronické formy však bez ztráty výsledného efektu ustoupit nelze.

MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

předseda České společnosti zdravotnické informatiky a vědeckých informací, vedoucí Pracovní skupiny předsednictva ČLS JEP pro elektronické zdravotnictví

Sdílení zdravotníchinformací, tedy individuálních informací konkrétních pacientů, mezi lékařem a pacientem a mezi lékaři navzájem je základním předpokladem kvalitní a bezpečné zdravotnípéče i účelného využívání omezených a drahých zdrojů, zejména personálních, ve zdravotnictvíkaždé vyspělé země. Současně je sdílení zdravotníchinformací vrcholovou a obtížnou disciplínou, se kterou se jednotlivé země potýkají s různou mírou úspěšnosti.

Aby mohly být informace sdíleny, musejí být pořízeny v elektronické podobě, v takové formě, aby mohly být vydávány a přijímány různými informačními systémy. Tomu říkáme interoperabilita a na ní se pracuje. Bohužel tak dlouho, jak sahá moje paměť.Prosdílení zdravotníchinformací máme v ČR již roky velmi příznivou legislativní situaci. Ke zdravotníminformacím pacienta má přístup každý zdravotník, který se podílí na poskytování zdravotnípéče tomuto pacientovi. A nejen to – každý poskytovatel zdravotníchslužeb má povinnost předávat dalšímu poskytovateli všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti zdravotnípéče a každý poskytovatel má povinnost předat informace registrujícímu praktickému lékaři tohoto pacienta.

Výsledky laboratorních vyšetření jsou vedle předepsaných léčiv velmi vhodnými informacemi pro sdílení a předávání. Mají relativně jednoduchou strukturu. Máme funkční, byť národní, komunikační standard DATSA a máme číselník laboratorních procedur. Mnohé laboratoře již přijímají žádanky elektronicky a mnohé také zasílají lékařům elektronicky výsledky.

Není sporu o tom, že výsledek laboratorního vyšetření má být přístupný lékaři, který vyšetření indikoval. Není sporu o tom, že má (musí! měl by být…) výsledek přístupný registrujícímu praktickému lékaři pacienta. Výsledky mají být přístupné i dalším lékařům, kteří poskytují pacientovi zdravotnípéči – zde je ale problém – kteří to jsou? Nejlepším řešením je dát klíč k informacím pacientovi, který sám má právo rozhodovat o tom, kterému lékaři informace zpřístupní. Nezapomínejme, že všechny informace musejí být přístupné i pacientovi samotnému.

Určitě by bylo vhodné, aby měl ošetřující lékař přístup nejen k výsledkům, ale i k přehledu laboratorních vyšetření, která již byla indikována, objednána, a která tedy není potřeba duplikovat. Jistě by bylo vhodné, aby měla přístup k indikovaným vyšetřením i zdravotnípojišťovna, aby mohla porovnávat, která vyšetření lékař objednal a která laboratoř následně účtuje. Zdravotnípojišťovnapochopitelně nesmí mít přístup k výsledkům.

Nejsem technik, a tak se mohu jen velmi obecně vyjádřit k řešení. Měla by vzniknout centrální evidence objednaných laboratorních vyšetření a jejich výsledků, podobně jako vznikla centrální evidence předepsaných a vydaných léků nebo centrální evidence provedených očkování. Správné nastavení přístupových práv potom umožní tolik potřebné sdílení informací – a přispěje jak konkrétním pacientům, tak lékařům a celému systému.

Zdroj: Medical Tribune